Bolest

3. dubna 2016 v 9:38 | Lane |  Deník
Ahoj, omlouvám se, že jsem se zase dlouho neozvala. To víte, času je málo a navíc se snažím být spíš venku než u počítače.
Momentálně jsem nemocná. Minulý týden jsem se vydala na výšlap a asi jsem nachladla, protože jsem hned druhý den lehla a táhne se to se mnou do teď.
Ale to je to nejmenší, co mě momentálně trápí...
Jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě mi hrozně ublížil. Pořád na to myslím a pořád se mi derou slzy do očí. V hrudi citím takové bolestivé sevření, kvůli kterému nemůžu ani dýchat. Jistě ho spousta z vás zná.
Nějak teď nevím, co mám dělat dál se svým životem.
Víte, dřív jsem si říkala, že nevěra dneska asi patří k životu a člověk se s tím musí naučit žít, pokud nechce zůstat sám. Nenávidím nevěru, hnusí se mi a já sama bych svému milovanému nikdy takhle neublížila.
Když jsem poznala svého současného přítele, myslela jsem si, že je výjimečný a že mu v tomto směru můžu absolutně věřit a že má doměnka o smíření se s nevěrou byla mylná. V dnešní době je jen velmi málo čistých párů... Lidí, co se opravdu milují a nikdy by si neublížili. A už vůbec by si neublížili nevěrou, protože vztah mezi nimi je na jiné úrovni... Myslela jsem si, že tenhle vztah je takový. Že on mě miluje stejně jako já jeho- čistě a bezvýhradně.
Spletla jsem se... Když jsem to zjistila, propadla jsem panice. Nemohla jsem dýchat, nevěděla jsem co dělat, ani co chci dělat- brečet, křičet, trhat si vlasy.... Chtěla jsem ho vyfackovat, ale nemohla jsem. Podívala jsem se mu do očí a nemohla jsem nic, ani mluvit, natož na něj křičet.
On mi tvrdí, že to není pravda, že mě nikdy nepodvedl a že jsem pro něj moc důležitá a můj syn taky a že o nás nechce přijít... Jenže moje důvěra v něj dostala pěkně na prdel.
V prvních dnech jsem myslela, že se asi budeme muset rozejít. Je to hrozná představa, protože život bez něj si neumím představit, jenže na druhou stranu si teď neumím představit, že bych mu mohla ještě věřit...
Je dobře, že můj přítel teď odjel na dva týdny za prací- můžu si vše v klidu promyslet a urovnat si to v hlavě.
Pár dnů jsem teď vyloženě probrečela. Tedy vlastně večerů, protože před synem se musím držet- nechci aby mě viděl smutnou. Chtěla jsem všechno vzdát, schoulit se do klubíčka a brečet dokud ze sebe všechnu tu bolest nedostanu. Ale pak jsem dostala vztek na sebe samu za to, jak se chovám. A potřebovala jsem běžet. Utíkat někam daleko od lidí a vyřvat se z těch emocí. Jako když Laura z filmu Román pro ženy zadupávala do země hlavy "toho parašutisty", aby se na vrcholu skalnatého výběžku mohla vykřičet...
A dneska už jsem vstávala s jasnější hlavou. Takhle teda ne kamaráde... Nebudu žádná chudinka, co vňuká že jí chlap běhá jinam. Sice jsem zhubla, ale není to žádná sláva. Je potřeba zabrat víc, takhle bych se nikam nedostala...
Zapojila jsem do hubnutí i syna, abych měla svého parťáka. Tedy, on hubnout nepotřebuje, ale cvičení mu neublíží.
Musím zabrat víc, přidat víc kardia, víc procházek a přitvrdit v posilování. Limity máme jen v hlavě a já si teď tohle musím neustále opakovat.
Zamakám na sobě s větším úsilím a budu sem i pravidelněji přispívat. Chci si vymakat prdelku tak šťavnatou, že by ji podvedl jen debil. To je sakra motivace. Držte mi pěsti.

Vaše Lane
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama