Březen 2016

Jsem dobrý člověk, ale...

22. března 2016 v 22:57 | Lane |  Myšlenky
Článek k TT: TEMNOTA VE SVĚTLE

Jsem dobrý člověk?
Jistě už se na to spoustá z vás sama sebe zeptala. I já nad tím občas přemýšlím a s čistým svědomým můžu říct: "Ano, já jsem dobrý člověk." Kromě toho, že jsem věřící, uctivá ke starším a umím používat slova jako "prosím" a "děkuji", mám i jiné dobré vlastnosti. Například nesnáším lhaní, takže sama nelžu. Nepomlouvám, nepotřebuji intrikovat, abych si připadala důležitá a nemám potřebu schazovat ostatní...
V poslední době mě lidé v mém okolí hodně zklamali. Zejména dvě moje nejlepší kamarádky. Ukázalo se totiž, že se nemůžou srovnat s tím, že jsem šťastně zadaná a mám rodinu. Snažily se můj svět zbořit a když se jim to nepodařilo, začaly mi dělat zle. Hodně.
Mluvila jsem o tom se svým kamarádem a on se mě ptal, proč se najednou začaly takhle chovat, vždyť se zdálo, že mě mají rády tak, jako já je.
A najednou mi došlo, že neznám odpověď. Nevím, proč se tak chovají, protože pro mě je tohle chování nepochopitelné. Nemohla bych udělat něco takového, nemohla bych druhému přát neštěstí a nemohla bych jiným ubližovat zesměšňováním a nadávkami. A pak jsem si uvědomila, že asi opravdu jsem dobrý člověk. Umím se vcítit do potřeb i situací druhých a snažím se, aby se v mé přítomnosti lidé cítili dobře. Chci, aby mně blízcí lidé věděli, že mi můžou věřit a že jim vždycky pomůžu.
Nechci, aby tenhle článek smrděl samochválou, nejsem dokonalá. Samozřejmě mám své chyby jako každý, ale podstatné, co jsem chtěla říct je prostě a jednoduše to, že mám dobré srdce.

Jenže pak otevřu noviny a přečtu si o útocích zasraného IS, o matce co utýrala své dítě nebo o řidiči, co rozšmelcoval kočárek a ujel z místa nehody. A najednou je má dobrá duše zastíněna mým temným já. Vzedme se ve mně obrovská nenávist k lidem, co jiným dělají tak hrozné věci. Ženskou co utýrá malé dítě bych nejradši nechala zbičovat a ta islámská verbež by zasloužila kompletně vystřílet.

A tak jak to teda je? Jsem dobrý člověk, když dokážu mít takové pocity a myšlenky? Doufám že ano.
Možná, že všichni máme v sobě kousek toho dravého já, toho co chce pomstu a krev. Možná, že každý, i ta nejčistčí duše v sobě ukrývá drobek temna.

Jak mě vidí přátelé?

20. března 2016 v 20:01 | Lane |  Deník
Ahoj!
Omlouvám se, že jsem se delší dobu neozvala, ale mám teď drobet jiné starosti.
Víte, už nějakou dobu se s přítelem pokoušíme o miminko, ale pořád se nám nedařilo a tak jsme s tím přestali a začali se soustředit na jiné věci.
Vlastně, i kvůli tomu jsem si založila blog. Když pokusy o miminko nevycházely, tak jsem se rozhodla, že na sobě začnu konečně pořádně pracovat. Vylepším si kondici, zpevním tělo...
Teď, pokud se ukáže, že je mé podezření správně, budu muset volit jiné cvičení... Víte, s prvním synem jsem měla veliké problémy a měla jsem rizikové těhotenství a porod jen o fous dopadl dobře, takže se budu muset opravdu hodně hlídat. Ale i tak bych chtěla změnit svůj vztah k jídlu a chtěla bych cvičit.

Ale už konečně k tématu. Právě jsem se dokoukala na pořad o lidech, co podstoupili nějaký zákrok, aby zhubli. Byl tam kluk, který v šestnácti letech vážil téměř 190 kilogramů a s pomocí lékařů a podpory rodiny se mu podařilo zhubnout sto kilo. Otevřel se mu svět. Znám lidi, co podstoupili chirurgický zákrok, aby zhubli, ale nepomohlo jim to, protože se té šance nechopili a dál se cpali a nehýbali se. Ale tenhle kluk to dokázal a ve finále vypadal úžasně a cítil se skvěle.
Co mě ale zarazilo. byla věta jedné slečny. Když chlapec shodil asi sedmdesát kilo, jeho kamarádka řekla, že ho nikdy nevnímala, jako by byl takhle tlustý. Vždycky to byl její kamarád a ona ty jeho kila neviděla.

A to byla věta, která mě nutila přemýšlet. Víte, já nemám moc kamarádů. Mám hrstku úžasných přátel, za které bych dala ruku do ohně. A mám přítele, který mi tvrdí, že jsem krásná. A já to nechápu.
Mám obrovskej zadek a mamutí stehna a to celé zdobí příšerná celulitida. Mám tlusté prsty. Mám i trochu podbradek. Moje prsa vypadají spíš jako kondomy naplněný vodou a pupek mám rozteklej do všech světových stran. Už se skoro v žádném oblečení necítím dobře, mám pocit, že jediné co mi sluší je absolutní tma...

Ale i přes tohle všechno jsou v mém okolí lidé, kteří to nevidí. Myslela jsem si, že mě prostě berou, ale ne. Vážně mi došlo, že mě vidí jinýma očima...
Je opravdu jen málo takových. Třeba můj přítel. On mi říká, že jsem krásná, že mi všechno sluší. A já tohle prostě nedokázala pochopit. Já vím, jak vypadám a vím, že je to hnus. Ale fakt je, že když někoho opravdu milujete, asi ho vidíte jinak.
Můj nejlepší kamarád mě poznal v době, kdy jsem byla fakt vysportovaná kočka, ale během těch let, co se známe se to změnilo. Někdy si říkám, jestli se za mě třeba nestydí, když někam jdeme nebo tak. Ale nestydí a mně dneska došlo, že on mě fakt vidí jinak, než já samu sebe. On mě moc rád obejme, dá mi pusu na tvář a před ostatníma o mně mluví fakt moc hezky. Fakt cítím, že mě má hrozně rád a je mu úplně jedno, jak vypadám. Otázka ale zní- vidí, jak vypadám?
A vůbec všichni, kteří jsou v mém srdci jako ti nejúžasnější se ke mně chovají, jako bych žádnou nadváhu neměla. Mám kamarádku, se kterou se sice vídáme málo, ale když na to přijde a vidíme se někde na akci, tak mě hned objímá a každému mě představuje jako její Laninku. Nestydí se za mě.
A opravdu je víc takových lidí. Ano, je pravda, že tyhle přátele bych dokázala spočítat na prstech, opravdu jich není moc, ale opravdu mě mají rádi a to je důležité.

Možná, že když někoho máme opravdu moc rádi, tak nevidíme jeho nedostatky. Třeba někteří lidé dokážou vidět duši člověka a ani o tom neví... Vím, zní to hloupě, ale jak jinak si tohle vysvětlit?

Jak jste na tom vy? Určitě jste se taky setkali s něčím podobným. Povězte mi o tom, prosím.

Vaše Lane

Au au

10. března 2016 v 21:31 | Lane |  Deník
Včerejší článek mi moc pomohl. Nejen, že jsem se vypovídala, ale pomohlo mi to znovu nakopnout. Dnes jsem vstala plná energie, přinutila jsem se vstát dřív a udělat mně a synovi super zdravou snídani. Vypadalo to jako super den a pak... Jsem si ukopla malíček na noze tak brutálním způsobem, že jsem myslela že ani syna nedokážu dopravit do školky.
Přes den se to hodně zhoršilo, celá noha mi natekla a hraje všemi barvami. Nevím, jak to teď budu zvládat se cvičením, ale snažím se dělat alespoň něco.
Zítra musím k doktorovi, nejen kvůli noze.

Navíc mi dneska zemřel můj skvělý dědeček. Byl to naprosto úžasný člověk s dobrým srdcem, který se o svou rodinu vždy rád postaral a každému, kdo potřeboval, nabídl pomocnou ruku. Vždycky jsem si ho moc vážila a nikdy na něj nezapomenu.

Jistě chápete, že dnes nemám chuť psát.

Přeji vám krásný zbytek večera.

Vaše Lane

Nebudu vám lhát...

9. března 2016 v 10:49 | Lane |  Deník
Vůbec se mi nedaří.
Pokud jde o výzvu a celkově o cvičení, jsem na tom celkem dobře, ale ne tolik, jak bych chtěla. Ale s jídlem je to děs a hrůza. Připadám si absolutně neschopná. Moje žravost nezná mezí. Hlavně že mám plnou ledničku zdravého jídla, ovoce a zeleniny, ale láduju se jen bílým pečivem a sladkostma.
Je pravda, že když jsem ve stresu, jím hodně a teď je to fakt těžký, ale sakra... Vždyť je to jen jídlo, proč si od něj nechávám rozkazovat?
Musím se sebrat... Nemůžu pořád takhle jíst. Nechci pořád kynout. Chci být v lepší kondici, být zdravější a trochu k světu. Proč je tak těžké odolat jídlu, které člověka ničí a nijak mu neprospívají:
Na FaceBooku jsem členem několik skupin o zdravém jídle a cvičení. Občas tam někdo zveřejní svou fotku předtím a potom. Nedávno tam byla slečna, která se celá vešla do jedné své nohavice z kalhot, které nosila před třemi lety. Klaním se té slečně za to, jak je skvělá a dokázala se sebou bojovat.
Doufám, že i mně se podaří sebrat dostatečně na to, abych tu jednou mohla takovou fotku také zveřejnit.
Začínám uvažovat o psychologovi. Tohle přece není možný... Někde musí být problém. Já opravdu chci zhubnout, opravdu moc a snažím se, ale jídlo mě vždycky přemůže :(
Občas mám stav, kdy už se chci na celé hubnutí vykašlat, ale někde uvnitř vím, že to nesmím udělat. Pokud to nevzdám, pořád je šance, že se mi to jednou opravdu podaří.
Držte mi pěsti, musím zabrat ze všech sil a začít jídlu říkat NE.

Alespoň to cvičení mi celkem jde. Dřepuju podle plánu a už mě ani nebolí nohy jako na začátku. Je to zvláštní, dělám teď dřepů víc a celkově víc cvičím, ale už mě to tolik nebolí. První týden jsem myslela, že to nedám, ale už je to lepší.
No nic, budu končit, jdu si trochu protáhnout tělo a pak šup pro mrňouse do školky.

Vaše Lane

Přestěhovaná

3. března 2016 v 0:06 | Lane |  Deník
Ahoj přátelé!
Stěhování mám za sebou! Myslela jsem, že se do konce týdne nedostanu na internet, ale chlapík, který mi odpojil router z předchozího bytu je hrozně ochotný a hned, jak jsem mu napsala, že jsem přestěhovaná, tak přijel, zapojil mi internet a televizi taky, takže paráda :)
Poslední týdny byly náročné, ale snad už je vše za námi.
Abych vám dostatečně objasnila, co všechno se v posledních dnech událo, měla bych vám trochu přiblížit svůj příběh. Ti z vás, kteří četli úvodní článek blogu ví, že mám malého syna a byla jsem s ním dlouho sama.
Měla jsem jednoho přítele, ale byl to kokot- Ale i přes to jsem s ním vydržela půl roku. Nechala jsem se ovlivnit okolím, které tvrdilo, že je lepší mít doma idiota, než být na dítě sama.
BLBOST! Lepší být sama, než mít doma idiota!
Hodlám sem časem vrazit i svou literární tvorbu, takže se o tomto chlapíkovi ještě dočtete. A pobavíte se, věřte mi ;)
A teď už se konečně dám do vyprávění.
Když byly mému synovi čtyři, uvědomila jsem si, že nechci být sama. I když byla doba, kdy jsem proklínala všechny chlapy, přešlo mě to a já si uvědomila, že opravdu chci mít někoho, kdo by stál po mém boku, miloval mě a miloval mého syna. Bylo to náhlé prozření. Prostě jsem jednou řekla dost, nechci být na vše sama, chci lásku a rodinu a zasloužím si to.
Ale jak někoho potkat? Do školky i ze školky syna vodila babička, protože já v pět ráno vyrazila z domu a v sedm večer jsem se vracela z práce. Neměla jsem ani čas na syna, natož na seznamování. A tak jsem jednoho večera zabrousila na www.stesti.cz
Založila jsem si profil a investovala do topování inzerátu, do zobrazování na zdi... No, utratila jsem poměrně dost peněz, ale řekla jsem si, že když něco chci, musím do toho i něco vložit a něco uvnitř mě mi říkalo, že tohle budou dobře utracené peníze. A opravdu byly.
Potkala jsem úžasného chlapa, který miluje mě, miluje mého syna, je hodný, stará se o nás, respektuje nás. Nijak mě ani syna neomezuje, vždy se dokážeme na všem domluvit. Jsem s ním neuvěřitelně šťastná a jsem do něj pořád stejně zamilovaná, jako na začátku.
Ale tohle moje "kamarádky" nedokázaly skousnout.
Samozřejmě že i na mateřské jsem chodila na brigády, ale když mi mateřská skončila, našla jsem si pořádnou práci. Jenže byla daleko. Vzala jsem ji jako provizorium. Říkala jsem si, že si časem najdu práci, kterou budu mít blíž domovu, abych se mohla pořádně věnovat synovi. Jenže ta práce byla skvělá. Hrozně mě bavila a kolektiv byl božský. Našla jsem si skvělé přátele a dvě děvčata mi opravdu přirostla k srdci. Jenomže...
Když jsem nastoupila, byla jsem chudinka sama s děckem, která nadávala na všechny chlapy světa. A během relativně krátké doby se vše změnilo. Poznala jsem úžasného muže, se kterým jsem doposud a věřím, že spolu zůstaneme, protože naše láska je něco absolutně čistého a nepopsatelného.
Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se, že spolu budeme žít. I když můj současný přítel není biologickým otcem, miluje mého syna, stará se o něj a bere ho za svého.
Můj přítel pracuje v zahraničí, takže místo našeho bydliště jsem vybírala já a já jsem chtěla žít ve městečku, ve kterém jsem si našla práci. Shodou okolností jedna moje úžasná kamarádka pronajímala byt. A tím začaly všechny naše strasti.
Nabídla mi byt za sedm tisíc se vším všudy. Byt jsem si prohlédla a moc se mi líbil. Nádherná kuchyň, velký obývací pokoj a ještě větší pokoj pro syna. co víc si přát?
S kamarádkou jsme si plácly a dohodly jsme se, že na konci srpna se přistěhujeme. Už dva měsíce před nastěhováním jsem kamarádku urgovala kvůli smlouvě, abychom si ji mohli s přítelem přečíst před nastěhováním a případně se domluvit, kdyby nám něco nesedělo. Jenže moje skvělá kamarádka se neustále na něco vymlouvala a nám nezbylo, než se nastěhovat a smlouvu řešit dodatečně. A proč taky ne? Vždyť je to moje kamarádka, to je přece v pohodě...
Ale ta moje skvělá kamarádka přesně na tohle čekala. Čekala, že budeme tam blbí, že se nastěhujeme i bez smlouvy, aby nám pak mohla pěkně zatápět.
Ve zkratce- ze sedmi tisíc bylo dvanáct, z dvanácti sedmnáct. A to už jsme opravdu nehodlali snášet. Já se s tou svou skvělou kamarádkou šíleně pohádala a ona nás prostě vyhodila z bytu. Museli jsme tedy rychle najít jiný byt. Jakýkoli, hlavně abychom měli střechu nad hlavou. V tak krátké době se pěkný byt hledá jen těžko a tak nám nezbylo nic jiného, než vzít malý byteček bez balkonu a sklepa a v ne příliš hezké stavu.
Ale už jsem ho s pomocí mojí mamky dala celkem do pucu a nakonec to bude docela hezké bydlení, na přechodnou dobu, protože cca za rok si budeme brát hypotéku a půjdeme do vlastního.
Chtěla jsem v tomto článku napsat spoustu věcí, ale dnes jsem se vrátila domů moc pozdě a zítra mám ještě nějaké pochůzky a ještě budeme s mamkou pracovat na tom našem malém bytečku.
Ale hned jak budu mít trošku času, moc ráda se to vykecám o těch svých vykutálených kamarádkách, o tom, co všechno se v poslední době událo a jak mi jde hubnutí.
Teď už jsem vážně unavená a tak musím článek takhle nehezky utnout.
Jen na závěr můžu říct, že dřepovací výzvu zatím poctivě plním a můžu říct, že svaly mě už po těch padesáti dřepech bolí luxusně :D
Dobrou noc přátelé.

Vaše Lane