Únor 2016

Březen- má první veřejná výzva

28. února 2016 v 20:30 | Lane |  Výzvy
Ahoj!
Původně jsem měla v ůmyslu napsat výzvu až na první březnový den, ale zítra se stěhuju, takže nevím, kdy přesně budu mít internet, ale snad do konce týdne.

V této výzvě půjde o dřepování, protože dřepy jsou údajně pro zadek to nej. Nechci, aby výzva byla příliš náročná, přece jen je pro začátečníky. Ale na druhou stranu, je to výzva, takže si myslím, že 1 500 dřepů za měsíc by šlo.

1. den 25 dřepů
2. den 25 dřepů
3. den 25 dřepů
4. den 25 dřepů
5. den odpočinek
6. den 40 dřepů
7. den 40 dřepů

Celkem 180 dřepů za první týden

8. den 40 dřepů
9. den 40 dřepů
10. den odpočinek
11. den 55 dřepů
12. den 55 dřepů
13. den 55 dřepů
14. den 55 dřepů

Za druhý týden je to 300 dřepů, celkem 480 dřepů

15. den odpočinek
16. den 70 dřepů
17. den 70 dřepů
18. den 70 dřepů
19. den 70 dřepů
20. den odpočinek
21. den 85 dřepů

Po dvou týdnech už máme hotových celkem 845 dřepů :)

22. den 85 dřepů
23. den 85 dřepů
24. den 85 dřepů
25. den odpočinek
26. den 100 dřepů
27. den 100 dřepů
28. den 100 dřepů

A blížíme se do cíle s celkovým počtem 1400 dřepů!

29. den 100 dřepů
30. den odpočinek
31. den přijďte sem a pochlubte se, pokud jste tuhle výzvu taky vyzkoušeli :)



Když to člověk takhle rozloží, nezdá se to být tak hrozné. Znám slečnu, co si s kamarádkami dala výzvu na únor- dvacet tisíc dřepů. Do konce února zbývá poslední den a slečna už jich udělala přes třicet tisíc. A její zadek je toho důkazem. Moc bych si přála, aby mi mé nadšení vydrželo, abych překonala počáteční nezdary a bolesvaly a abych se jednou dopracovala k pěkné postavě a byla fit. Držte mi pěsti a přidejte se, pokud máte zájem. Budu ráda.

Vaše Lane



Extra dlouhý úvod

27. února 2016 v 17:04 | Lane
Ahoj, všechny vás vítám na mém novém blogu.
Vím, teď to tu nevypadá nijak extra, ale slibuji, že to napravím. Co se blogerství týče, jsem absolutní amatér, ale snad se vše dokážu naučit a stanu se kvalitní blogerkou.
Tento blog jsem si založila jako pomocníka v hubnutí. Tak nějak doufám, že když na sobě budu pracovat veřejně, dovede mě to snadněji k úspěchu. Díky blogu bych mohla najít nějaké virtuální přátele, kteří mě podpoří a stejně tak se jistě nejdou i nějací hnidopichové, co mě nakopnou.
Ve zkratce vám povím svůj příběh.

Nevyrůstala jsem v rodině, kde by se nějak řešila zdravá strava nebo pohyb. Své dětsví jsem spíš trávila u televize s nutelou, popcornem, párkem v rohlíku apod. Nebyla jsem podporovaná ke sportu, ani k ničemu, v čem jsem dřív byla dobrá. Rodiče buď neměli čas nebo ho možná ani nechtěli mít. Až teď v dospělosti mi dochází, jak mi chybělo nějaké směrování a podpora. Jako malá jsem byla sólistka ve sboru, ale rodiče to spíš obtěžovalo, když jsem chtěla aby přišli na moje vystoupení. Byla jsem skvělá malířka, ale z toho můj otec nadšený nebyl. Od malička jsem byla velmi kreativní, ale když dítě nedostává od rodičů podporu, je mu to skoro k ničemu. Tak se ze mě stala tlustá čtyřkařka a záškolačka, která jen seděla u PlayStationu a žrala brambůrky.

Když jsem končila základku, chtěla jsem jít na uměleckou školu, ale otec mi ji zakázal. Tak jsem ztratila dva roky na obchodní akademii. Co si budeme nalhávat, byla to hrůza a mé splašené hormony se bouřily. A to tak, že jsem ve druháku měla přes sto omluvených hodin a skoro sedmdesát neomluvených. Neminula mě ani dvojka z chování a dokonce ani nedostatečná na vysvědčení. Eh, tedy trochu víc nedostatečných....

Otec byl alkoholik a tak nebylo divu, když jednoho dne moje máma řekla dost. Po dvaceti letech trápení podala žádost o rozvod a odstěhovala se se mnou na druhý konec republiky. A tam to začalo. Mamka mi dala možnost začít znovu a já se jí chytila. Začala jsem chodit na uměleckou školu a hned jsem si ji zamilovala. V prváku jsem vážila osmdesát kilo a rozhodla jsem se, že takhle teda ne. Začala jsem jíst zdravě, začala jsem cvičit. S kamarády jsem chodila tančit, chodili jsme do fitka, na kick box, spinning. Měla jsem skvělou kondici a pohyb a zdravá strava mě neskutečně naplňovali. Ve škole jsem třikrát po sobě vyhrála celostátní soutěž, absolvovala jsem s vyznamenáním a vážila jsem pouhých 63 kilo. Byla jsem šťastná.

Pak nám jednoho dne zaklepal na dveře exekutor. Můj drahý tatínek se ještě v době manželství zadlužil a protože na to kašlal, musela jsem to všechno platit já s mámou. Platily jsme deset let- jen tak mimochodem.
Můj sen o vysoké škole se roztříštil na milion kousků. Musela jsem začít chodit do práce. A na brigádu. Měla jsem dvě zaměstnání a nezbývalo mi skoro nic. Všechno šlo na dluhy. Moje máma chodila z práce do práce, aby všechno splatila a nám začaly starosti o přežití. Kdyby máma neměla přítele, co jí pomáhal, zcela jistě bychom skončily na ulici. Takovej máme v naší Republice bordel.

Mamka skončila na práškách, aby to všechno unesla a já... Já se "potatila"... Začala jsem chlastat. Hodně. Zvláštní. Člověk nemá ani na chleba, ale když potřebuje chlast, vždycky si na něj prachy najde...

Jednou jsem šla z mejdanu a měla v sobě víc vodky než krve a tu na mě zavolal muž snů. Jen se na mě usmál, hned jsem se do něj zamilovala. Bylo to okouzlení jako z filmu, podlomila se mi kolena a nemohla jsem dýchat. S panem Dokonalým jsem se dala dohromady. Byl skvělý a já s ním prožila několik božských měsíců. A pak jsem otěhotněla a začalo peklo. Pan Dokonalý se proměnil v tyrana a sadistyckého hajzla. Dokonce jsem kvůli němu málem potratila a skončila v nemocnici. Dodnes lituju, že jsem nikomu neřekla pravdu...
I když mě vztah neskutečně ničil, pořád jsem doufala, že se to změní.
Víte, když má holka po svém boku násilníka, lidi si moc rádi klepou na čelo s otázkou, proč od něj neodejde. Tohle dokáže pochopit jen žena, která si tím prošla. Ten strach vám prostě jen tak nedovolí odejít.
V těhotenství jsem často trpěla hlady, protože můj drahý mě často doma zamykal doma a nenechal mi tam ani jídlo, ani mobil, ani notebook. Obvykle byl pryč tak čtyři dny.
Když se narodil syn, myslela jsem, že se vše dá do pořádku. Jenže otec dítěte začal svůj hněv obracet i na to malé miminko a to byl konečně ten impuls k tomu, abych odešla.

Vrátila jsem se k mamce a začala se starat o dítě sama. Bývalý mě ještě dva roky po rozchodu pronásledoval a vyhrožoval mi. Byly to pekelné roky a já znova zatoužila po chlastu. Ale to jsem prostě tomu malému drobečkovi udělat nemohla. Syn potřeboval matku, co se o něj postará a dá mu všechnu lásku a všechnu péči. A tak jsem si místo vodky vzala koblihu. Po koblize čokoládu a po čokoládě smažák. A hranolky a ještě jednou hranolky....

A čas běžel, syn rostl a vzkvétal a já si pomalu dávala život do pořádku. Život ano, ale rozhodně ne postavu. Jedla jsem pořád a jedla jsem hodně. A jednoho dne jsem viděla svou fotku z oslavy synových narozenin. Proboha... To jsem já? Nemohla jsem tomu uvěřit. Těsně před porodem jsem vážila necelých osmdesát kilo. O rok později.... 126

Začala jsem na sobě makat znova, ale jde to těžko. Mám v hlavě jen jídlo. Pořád bych jen a jen jedla. Mám své cíle, vím, proč bych si přála zhubnout a proč bych MĚLA zhubnout, ale když na mě přijde žravá, všechen rozum se mi z hlavy vypaří a já jdu žrát... Mám málo pohybu, prdel mi těžkne a klouby začínají bolet. Zadýchávám se a potím jako čuně. Tohle prostě nejde dál.

Když jsem se konečně alespoň trochu do hubnutí opřela, přišla další rána. Právě teď prožívám hrozné chvíle, chce se mi pořád brečet a jsem hrozně smutná. Myslím, že se v tom není třeba šťourat. Řešení? Jídlo... Vím, že jsem zase přibrala, cítím na sobě už každé deko.

Tohle prostě musí přestat, musím se sebrat a musím zase začít cvičit a jíst zdravě. Vždyť i syn by určitě rád měl pěknou maminku a ne zafuněný spocený čuně. Nemluvě o tom, že jsem si našla báječného přítele (ano, teď jsem měla opravdu velké štěstí) a chtěla bych pro něj být aktraktivnější.

A tak jsem se rozhodla, že teď do toho půjdu naplno. Ne v pondělí, ne na začátku nového měsíce. Okamžitě. A blog a jeho návštěvníci pro mě budou pomocníci.

Blog ještě nemá žádnou pořádnou podobu, ale to časem všechno doladím. Přidám sem nějaké kategorie, nejen o mně, ale třeba i o vaření, o cvičení a pokud sem bude chodit dostatek lidí, možná sem zařadíme i nějaké ty výzvy.

Držte mi pěsti, ať se konečně začnu pohybovat správným směrem. A teď si půjdu trochu zacvičit a opakovat si mantru: "limity jsou jenom v hlavě"

Děkuji, že jste dočetli až sem.

Vaše Lane