Jde to dolů :)

13. dubna 2016 v 16:33 | Lane |  Deník
Ahoj moji milí.
Konečně se mi daří shazovat kila! Přestala jsem kouřit a začala jsem běhat. Vzhledem k tomu, že se od dítěte netrhnu, musím chodit běhat se vým pětiletým synem. Takže nemůžu nijak extra trhat rekordy, ale myslím, že i tak je to dobré pro formu. Běh se synem se podobá indiánskému. Pokud nevíte, co to je, dočtete se zde http://behame.cz/111/pro-zacatecniky-kombinujte-beh-s-chuzi/

Taky se snažím posilovat a cvičit s Jillian Michaels. Podařilo se mi upravit jídelníček absolutně neskutečným způsobem. Musím se poplácat po zádech a říct, že jsem na sebe pyšná. Dodržuju poctivě vše, co jsem si stanovila a pomáhá mi i aplikace, kterou jsem si stáhla- RUNTASTIC.
Snažím se kromě běhu i hodně chodit a s pomocí Runtasticu se mi daří zlepšovat svoje výkony. Ono to člověka fakt donutí, když vidí, že před týdnem ušel trasu ze školky do práce (asi dva kilometry) za 22 minut a teď už za 19.
Cesta z práce do školky je skoro pořád do kopce. Když jsem kouřila, funěla jsem jako lokomotiva, ale teď se všechno zlepšuje- dýchání, kondice a i pocení se zmírňuje. Mám radost, protože právě nadměrné pocení mě nejvíc trápilo.

Jediné, co mě trápí teď je, že jsem dost unavená z práce- byla jsem dlouho na neschopence a ten návrat teď je opravdu těžký. Dneska jsem chtěla jít znovu se synem běhat, ale jsem tak šíleně unavená, že si asi jen zacvičím, pak si pustím Rosemary má děťátko a půjdu chrnět.

Kila jdou dolů pomalu, i přes veškerou snahu, ale nevěším hlavu. Pěstovala jsem si je roky, tak je jasné, že nezmizí přes noc. Hodně mi v hubnutí pomáhá skupina na FB: Fitness Motivation CZ a taky se občas koukám na pořad Vítejte v novém těle. Je to hodně inspirující, doporučuji si to někdy pustit.

No nic, rozloučím se. Za chvilku budu vařit nějakou rychlou večeři, vykoupu prcka a sebe a zalezu :)

Vaše Lane
 

Proč ho neopustí?

6. dubna 2016 v 22:53 | Lane |  Myšlenky
Článek na TT: Musíš to zažít

"Je hloupá... Může si za to sama, když s tím magorem je... Má se sebrat a odejít od něj, měla by hned pokoj..."
Tohle si většinou lidi myslí, když se na internetu dočtou o nějaké ženě, která byla dlouhodobě týraná svým přítelem.
Taky jsem dřív mezi takové lidi patřila. Myslela jsem si, že slečny, které zůstávají u partnera co je bije a ponižuje, jsou hloupé. Myslela jsem si, že si o to prostě říkají, když od takového člověka neodejdou.

Ale jak se říká, je snadné odsoudit a je snadné "rozumovat" nad něčím, o čem ve finále člověk nic moc neví.
Dokud se člověk sám neocitne v roli oběti, nemá vůbec tušení, co se takovému člověku odehrává v hlavě.

Věřte mi, když se do tohodle pekla dostanete, není snadné z něj utéct.

Já se do něj dostala před cca sedmi lety. Našla jsem si přítele, do kterého jsem se bláznivě zamilovala. Byl prostě skvělý, pozorný, uměl vařit, byl starostlivý... Byla jsem s ním hrozně šťastná, ale jen do doby, než jsem otěhotněla. Do dnes si nedokážu vysvětlit, co se stalo. Možná byl takový vždy, ale jen čekal, až mě bude mít jistou? Nevím, vážně nevím, co se stalo...

Začalo to nenápadně- žárlivostí. Můj tehdejší přítel tehdy začal žárlit na každého, kdo se na mě jen podíval. Ze začátku mi to přišlo milé, zvedalo mi to sebevědomí, ale po pár týdnech to už bylo otravné, protože příteli začalo vadit i to, když jsem na ulici pozdravila kamaráda. Vždycky se na mě naštval a začal mě psychicky deptat. Mluvil o sobě jako o chudáčkovi co se snaží dělat všechno pro rodinu a o mně mluvil jako o couře. Vždycky ze sebe dělal oběť a všechno dokázal otočit proti mně.
Opakovaně jsem se s ním rozcházela, ale on vždycky přišel s květinou a prosíkem a nejednou dokonce na kolenou. A prosil a sliboval možné i nemožné...
Když před sebou vidíte člověka v takovém stavu, jen těžko ho dokážete odmítnout. A ještě těžší je to tehdy, když s tím člověkem čekáte dítě a bojíte se, že zůstanete sama.

Když jsem byla ve třináctém týdnu, přišel domů úplně na mol. Začal se po mně sápat, jenže smrděl pivem a trávou a mně to bylo odporné... Nebudu se rozepisovat o tom, co se ten večer stalo. Řeknu jen to, že následkem jeho záchvatu jsem skončila v nemocnici a málem potratila.
Chodil za mnou, ale ne proto, aby se omluvil a ujistil se, že budeme oba v pořádku. Chodil za mnou proto, aby se ubezpečil že jsem nikomu nic neřekla.

Začala jsem se ho vážně bát. Uměl se mnou mluvit tak, aby mě dokonale zastrašil. Rád mě chytnul za vlasy a svrchu na mě šeptem mluvil. Říkal mi, jak jsem hnusná a že on je moje jediná šance na spokojený život. Bez něj budu nic, budu na vždy sama. Musím být s ním, protože nikdo nebude milovat takovou chudinku, tak hloupou a nemožnou a ošklivou. Všichni moji přátelé se ke mně otočí zády a budu sama. Protože nic jiného si nezasloužím...

Hodně mě podváděl a nebyl moc opatrný, takže jsem na jeho manýry skoro vždy přišla. Vždycky mi řekl, že za to může můj ksicht...

V posledním trimestru už jsem opravdu procházela absolutním peklem. Měla jsem hrozný hlad a nemohla jsem ani ven. Můj přítel mě vždycky zamkl doma bez jídla a odešel na několik dní. Vzal sebou můj telefon i počítač. Byly to dny, kdy jsem byla přesvědčená, že se zblázním. Strašně jsem od něj chtěla odejít, ale člověk, který tohle nezažil si nedovede představit ten obrovský strach, který jsem prožívala. Bála jsem se ho, ale zároveň jsem se bála od něj odejít. Byla jsem úplně ztracená a zoufalá. Navíc jsem si začala úplně nesmyslně namlouvat, že až se dítě narodí, tak přítel dostane rozum a začne se chovat zodpovědně....

Pak mi jednoho dne praskla voda. Jenže mému příteli se to zrovna v ten den nehodilo a tak jsem za to dostala vynadáno... Naštěstí mě i tak odvezl do nemocnice a pak odjel.

Když jsem se vrátila z porodnice, bylo to snad ještě horší. Facky, ponižování, zamykání....

Když byly synovi dva týdny, plakal uprostřed noci, protože měl hlad. Jeho "otec" na něj křičel a vyhrožoval mu zbitím, pokud nezmlkne. A až to byl ten impuls, kdy jsem se rozhodla definitivně odejít. Syn je pro mě všechno a zabila bych každého, kdo by se mu pokusil ublížit.

Dodnes nikdo v mém okolí neví, co jsem v tom období skutečně prožívala, nikomu jsem to neřekla. Možná, že někdo něco tušil, nevím... Já se snažila vše tutlat, protože jsem se bála a taky jsem se strašně styděla.. Ne za to, že jsem si našla takového ubožáka. Styděla jsem se, protože jsem byla přesvědčená, že si to zasloužím. Ano, tohle tyrani umí- přesvědčit vás o tom, že si nic jiného nezasloužíte, že jste nicky.

Když jsem od něj tehdy odešla, myslela jsem si, že to bude lepší. Kdepak. Prožívala jsem neskutečný teror ještě dva roky po rozchodu. Musela jsem se i léčit, protože jsem se úplně sesypala.

Dneska už jsem docela v pohodě. Je pravda, že mám slabší nervy, ale jinak už žiju normálně a jsem spokojená. Teď, když mám tohle všechno za sebou už dokážu pochopit, proč ženy od svých trapitelů nedokážou odejít. Protože ten strach co prožívají oběti domácího násilí je naprosto nepopsatelný. Kdo to nezažil, nemůže to pochopit... Není snadné se osvobodit od člověka, co vám ubližuje.

Naštěstí dnes existuje kampaň ČERNÁ TEČKA. Je to nenásilný způsob, jak na sebe upozornit, pokud jste obětí domácího násilí. Prosím, nesuďte ženy, co nedokážou odejít. Ale pokud někdy uvidítě ženu, co má na dlani nakreslenou černou tečku, neignorujte ji. Je to totiž volání o pomoc.

Vaše Lane

Když se staneš rodičem

5. dubna 2016 v 22:27 | Lane |  Myšlenky
Článek k TT: Musíš to zažít

Vždycky jsem si myslela, že máme obezitu v rodině. Víte, jako v genech.Myslela jsem, že to nijak neovlivním. Když jsem byla mladší, neměla jsem pocit, že by má strava byla nějaká špatná nebo že bych měla málo pohybu. Vyrůstala jsem v tom, tak mi to přišlo normální.
U nás se prostě běžně jedli rohlíky, salámy, čokolády, bůček.... A běžně se u nás jedlo u televize. Vlastně... život celé naší rodiny se točil hlavně kolem televize. Neměli jsme žádné společné zájmy, nehráli jsme hry, nechodili jsme na výlety a nejedli jsme u jednoho stolu. Když to teď píšu, přijde mi to nesmírně smutné, ale dřív mě vůbec nenapadlo, že je to špatné.
Hodně věcí si šlověk uvědomí, až když mu do života přijde jeho vlastní dítě. Najednou vám dojde, jak se o vás rodiče strachovali, když jste byli nemocní. Jak se snažili vám dát vše na úkor svých potřeb a jak se snažili vás vychovat...
Ale současně s uvědoměním toho, jak moc se pro vás rodiče obětovali, začnete vnímat i chyby, kterých se dopustili.

Jelikož vím, jak je těžké být od malička tlusťoch, slíbila jsem si, že nepřipustím aby se s tím musel potýkat i můj syn. Snažím se mu vařit zdravě, dávám mu hodně ovoce a zeleniny a v neposlední řadě s ním hodně chodím ven. Tančíme spolu i cvičíme... Dělám všechno pro to, aby se necpal nezdravým jídlem a přemírou sladkostí a aby měl kladný vztah k pohybu. Pevně doufám, že můj syn nikdy nepozná, jaké to je, když se mu jiné děti smějí kvůli postavě. Udělám všechno proto, aby sebou nemusel vláčet těžká kila navíc a aby si mohl koupit hezké oblečení a neohlížet se na maximální velikosti.

Je snadné odsoudit člověka, co má třeba metrák. Je snadné říct: "No jo, ten jen žere.." Ale obezita je opravdu nemoc a kdo si tím neprošel, nemá tušení, jak strašně těžko se s ní bojuje. Je spousta obézních lidí, co často jedí opravdu hodně málo a snaží se držet diety a tímto stylem si natolik zhuntovali tělo, že už nehubnou. Mám i jednu kamarádku, která má metabolickou poruchu a její tělo nedokáže pořádně spalovat a tak smí jíst jen dietní stravu...
Po světě běhá spousta extrémně tlustých lidí, ale je smutné, že se tak často setkávají s posměchem namísto pomoci.
Ano, jsou i jedinci, co je jim to jedno. Jsou dokonce i tací, co jsou se svou nadváhou spokojení a cpou se záměrně. Ale myslím, že drtivá většina je ze své váhy nešťastná a snaží se na sobě pracovat, ale je to prostě těžké.

Je snadné říct: "nežer a cvič", ale nikdy nevíte, čím dotyčný boubelín prošel a proč konkrétně vypadá jak vypadá. Lidé by se neměli navzájem posmívat, měli by si pomáhat.

Ale nejde jen o obezitu. Lidé mají často sklony ponižovat, pomlouvat a zesměšňovat. Říkají si, proč ta holka neodejde od toho parchanta, co ji mlátí, ale přitom nemají představu, co ta holka prožívá. Jen ten, kdo tohle sám okusil, to dovede pochopit.
Pro mě je člověk co vyzkouší drogy úplnej blbec. Jenže.. Já nevím, co ten člověk prožil, třeba ho k tomu přivedlo nějaké trápení a já ho nemůžu soudit..

Nesuďme se nazájem.

Každý jsme nějaký. Někdo je tlustý, jiný trpí anorexií, další intrikuje a lže a další je zase uzavřený a vyhýbá se společnosti. Ale všichni jsme takový a makový proto, že jsme něco prožili a to nás od malička formuje.

Vaše Lane
 


Konečně správný směr

5. dubna 2016 v 21:53 | Lane |  Deník
Ahoj přátelé.
Myslím že to, co se stalo před pár dny bylo opravdu tím impulsem, který jsem tolik potřebovala.
Konečně jsem pořádně důsledná jak v jídle, tak v pohybu.
Urovnala jsem si všechno v hlavě. I když mi můj přítel strašně moc ublížil, mám pro něj pochopení...
Já nikdy nebyla moc hezká a moje váha mi opravdu nepřidává. Vlastně se divím, že se mnou vůbec je...
Chtěla bych na tohle téma napsat spoustu věcí, hodně mě to tíží, ale ještě pořád jsem si to v hlavě úplně nesrovnala a nedávalo by to smysl..
Podstatné je, že jsem se do toho konečně dostala. Konečně jsem přestala práci na sobě odkládat a začala jsem na sobě pořádně makat. Snad se brzy dostaví výsledky.
Je opravdu velká škoda, že jsem se takhle nerozhoupala hned, už by mohly být nějaké výsledky patrné.


Bolest

3. dubna 2016 v 9:38 | Lane |  Deník
Ahoj, omlouvám se, že jsem se zase dlouho neozvala. To víte, času je málo a navíc se snažím být spíš venku než u počítače.
Momentálně jsem nemocná. Minulý týden jsem se vydala na výšlap a asi jsem nachladla, protože jsem hned druhý den lehla a táhne se to se mnou do teď.
Ale to je to nejmenší, co mě momentálně trápí...
Jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě mi hrozně ublížil. Pořád na to myslím a pořád se mi derou slzy do očí. V hrudi citím takové bolestivé sevření, kvůli kterému nemůžu ani dýchat. Jistě ho spousta z vás zná.
Nějak teď nevím, co mám dělat dál se svým životem.
Víte, dřív jsem si říkala, že nevěra dneska asi patří k životu a člověk se s tím musí naučit žít, pokud nechce zůstat sám. Nenávidím nevěru, hnusí se mi a já sama bych svému milovanému nikdy takhle neublížila.
Když jsem poznala svého současného přítele, myslela jsem si, že je výjimečný a že mu v tomto směru můžu absolutně věřit a že má doměnka o smíření se s nevěrou byla mylná. V dnešní době je jen velmi málo čistých párů... Lidí, co se opravdu milují a nikdy by si neublížili. A už vůbec by si neublížili nevěrou, protože vztah mezi nimi je na jiné úrovni... Myslela jsem si, že tenhle vztah je takový. Že on mě miluje stejně jako já jeho- čistě a bezvýhradně.
Spletla jsem se... Když jsem to zjistila, propadla jsem panice. Nemohla jsem dýchat, nevěděla jsem co dělat, ani co chci dělat- brečet, křičet, trhat si vlasy.... Chtěla jsem ho vyfackovat, ale nemohla jsem. Podívala jsem se mu do očí a nemohla jsem nic, ani mluvit, natož na něj křičet.
On mi tvrdí, že to není pravda, že mě nikdy nepodvedl a že jsem pro něj moc důležitá a můj syn taky a že o nás nechce přijít... Jenže moje důvěra v něj dostala pěkně na prdel.
V prvních dnech jsem myslela, že se asi budeme muset rozejít. Je to hrozná představa, protože život bez něj si neumím představit, jenže na druhou stranu si teď neumím představit, že bych mu mohla ještě věřit...
Je dobře, že můj přítel teď odjel na dva týdny za prací- můžu si vše v klidu promyslet a urovnat si to v hlavě.
Pár dnů jsem teď vyloženě probrečela. Tedy vlastně večerů, protože před synem se musím držet- nechci aby mě viděl smutnou. Chtěla jsem všechno vzdát, schoulit se do klubíčka a brečet dokud ze sebe všechnu tu bolest nedostanu. Ale pak jsem dostala vztek na sebe samu za to, jak se chovám. A potřebovala jsem běžet. Utíkat někam daleko od lidí a vyřvat se z těch emocí. Jako když Laura z filmu Román pro ženy zadupávala do země hlavy "toho parašutisty", aby se na vrcholu skalnatého výběžku mohla vykřičet...
A dneska už jsem vstávala s jasnější hlavou. Takhle teda ne kamaráde... Nebudu žádná chudinka, co vňuká že jí chlap běhá jinam. Sice jsem zhubla, ale není to žádná sláva. Je potřeba zabrat víc, takhle bych se nikam nedostala...
Zapojila jsem do hubnutí i syna, abych měla svého parťáka. Tedy, on hubnout nepotřebuje, ale cvičení mu neublíží.
Musím zabrat víc, přidat víc kardia, víc procházek a přitvrdit v posilování. Limity máme jen v hlavě a já si teď tohle musím neustále opakovat.
Zamakám na sobě s větším úsilím a budu sem i pravidelněji přispívat. Chci si vymakat prdelku tak šťavnatou, že by ji podvedl jen debil. To je sakra motivace. Držte mi pěsti.

Vaše Lane

Jsem dobrý člověk, ale...

22. března 2016 v 22:57 | Lane |  Myšlenky
Článek k TT: TEMNOTA VE SVĚTLE

Jsem dobrý člověk?
Jistě už se na to spoustá z vás sama sebe zeptala. I já nad tím občas přemýšlím a s čistým svědomým můžu říct: "Ano, já jsem dobrý člověk." Kromě toho, že jsem věřící, uctivá ke starším a umím používat slova jako "prosím" a "děkuji", mám i jiné dobré vlastnosti. Například nesnáším lhaní, takže sama nelžu. Nepomlouvám, nepotřebuji intrikovat, abych si připadala důležitá a nemám potřebu schazovat ostatní...
V poslední době mě lidé v mém okolí hodně zklamali. Zejména dvě moje nejlepší kamarádky. Ukázalo se totiž, že se nemůžou srovnat s tím, že jsem šťastně zadaná a mám rodinu. Snažily se můj svět zbořit a když se jim to nepodařilo, začaly mi dělat zle. Hodně.
Mluvila jsem o tom se svým kamarádem a on se mě ptal, proč se najednou začaly takhle chovat, vždyť se zdálo, že mě mají rády tak, jako já je.
A najednou mi došlo, že neznám odpověď. Nevím, proč se tak chovají, protože pro mě je tohle chování nepochopitelné. Nemohla bych udělat něco takového, nemohla bych druhému přát neštěstí a nemohla bych jiným ubližovat zesměšňováním a nadávkami. A pak jsem si uvědomila, že asi opravdu jsem dobrý člověk. Umím se vcítit do potřeb i situací druhých a snažím se, aby se v mé přítomnosti lidé cítili dobře. Chci, aby mně blízcí lidé věděli, že mi můžou věřit a že jim vždycky pomůžu.
Nechci, aby tenhle článek smrděl samochválou, nejsem dokonalá. Samozřejmě mám své chyby jako každý, ale podstatné, co jsem chtěla říct je prostě a jednoduše to, že mám dobré srdce.

Jenže pak otevřu noviny a přečtu si o útocích zasraného IS, o matce co utýrala své dítě nebo o řidiči, co rozšmelcoval kočárek a ujel z místa nehody. A najednou je má dobrá duše zastíněna mým temným já. Vzedme se ve mně obrovská nenávist k lidem, co jiným dělají tak hrozné věci. Ženskou co utýrá malé dítě bych nejradši nechala zbičovat a ta islámská verbež by zasloužila kompletně vystřílet.

A tak jak to teda je? Jsem dobrý člověk, když dokážu mít takové pocity a myšlenky? Doufám že ano.
Možná, že všichni máme v sobě kousek toho dravého já, toho co chce pomstu a krev. Možná, že každý, i ta nejčistčí duše v sobě ukrývá drobek temna.

Jak mě vidí přátelé?

20. března 2016 v 20:01 | Lane |  Deník
Ahoj!
Omlouvám se, že jsem se delší dobu neozvala, ale mám teď drobet jiné starosti.
Víte, už nějakou dobu se s přítelem pokoušíme o miminko, ale pořád se nám nedařilo a tak jsme s tím přestali a začali se soustředit na jiné věci.
Vlastně, i kvůli tomu jsem si založila blog. Když pokusy o miminko nevycházely, tak jsem se rozhodla, že na sobě začnu konečně pořádně pracovat. Vylepším si kondici, zpevním tělo...
Teď, pokud se ukáže, že je mé podezření správně, budu muset volit jiné cvičení... Víte, s prvním synem jsem měla veliké problémy a měla jsem rizikové těhotenství a porod jen o fous dopadl dobře, takže se budu muset opravdu hodně hlídat. Ale i tak bych chtěla změnit svůj vztah k jídlu a chtěla bych cvičit.

Ale už konečně k tématu. Právě jsem se dokoukala na pořad o lidech, co podstoupili nějaký zákrok, aby zhubli. Byl tam kluk, který v šestnácti letech vážil téměř 190 kilogramů a s pomocí lékařů a podpory rodiny se mu podařilo zhubnout sto kilo. Otevřel se mu svět. Znám lidi, co podstoupili chirurgický zákrok, aby zhubli, ale nepomohlo jim to, protože se té šance nechopili a dál se cpali a nehýbali se. Ale tenhle kluk to dokázal a ve finále vypadal úžasně a cítil se skvěle.
Co mě ale zarazilo. byla věta jedné slečny. Když chlapec shodil asi sedmdesát kilo, jeho kamarádka řekla, že ho nikdy nevnímala, jako by byl takhle tlustý. Vždycky to byl její kamarád a ona ty jeho kila neviděla.

A to byla věta, která mě nutila přemýšlet. Víte, já nemám moc kamarádů. Mám hrstku úžasných přátel, za které bych dala ruku do ohně. A mám přítele, který mi tvrdí, že jsem krásná. A já to nechápu.
Mám obrovskej zadek a mamutí stehna a to celé zdobí příšerná celulitida. Mám tlusté prsty. Mám i trochu podbradek. Moje prsa vypadají spíš jako kondomy naplněný vodou a pupek mám rozteklej do všech světových stran. Už se skoro v žádném oblečení necítím dobře, mám pocit, že jediné co mi sluší je absolutní tma...

Ale i přes tohle všechno jsou v mém okolí lidé, kteří to nevidí. Myslela jsem si, že mě prostě berou, ale ne. Vážně mi došlo, že mě vidí jinýma očima...
Je opravdu jen málo takových. Třeba můj přítel. On mi říká, že jsem krásná, že mi všechno sluší. A já tohle prostě nedokázala pochopit. Já vím, jak vypadám a vím, že je to hnus. Ale fakt je, že když někoho opravdu milujete, asi ho vidíte jinak.
Můj nejlepší kamarád mě poznal v době, kdy jsem byla fakt vysportovaná kočka, ale během těch let, co se známe se to změnilo. Někdy si říkám, jestli se za mě třeba nestydí, když někam jdeme nebo tak. Ale nestydí a mně dneska došlo, že on mě fakt vidí jinak, než já samu sebe. On mě moc rád obejme, dá mi pusu na tvář a před ostatníma o mně mluví fakt moc hezky. Fakt cítím, že mě má hrozně rád a je mu úplně jedno, jak vypadám. Otázka ale zní- vidí, jak vypadám?
A vůbec všichni, kteří jsou v mém srdci jako ti nejúžasnější se ke mně chovají, jako bych žádnou nadváhu neměla. Mám kamarádku, se kterou se sice vídáme málo, ale když na to přijde a vidíme se někde na akci, tak mě hned objímá a každému mě představuje jako její Laninku. Nestydí se za mě.
A opravdu je víc takových lidí. Ano, je pravda, že tyhle přátele bych dokázala spočítat na prstech, opravdu jich není moc, ale opravdu mě mají rádi a to je důležité.

Možná, že když někoho máme opravdu moc rádi, tak nevidíme jeho nedostatky. Třeba někteří lidé dokážou vidět duši člověka a ani o tom neví... Vím, zní to hloupě, ale jak jinak si tohle vysvětlit?

Jak jste na tom vy? Určitě jste se taky setkali s něčím podobným. Povězte mi o tom, prosím.

Vaše Lane

Au au

10. března 2016 v 21:31 | Lane |  Deník
Včerejší článek mi moc pomohl. Nejen, že jsem se vypovídala, ale pomohlo mi to znovu nakopnout. Dnes jsem vstala plná energie, přinutila jsem se vstát dřív a udělat mně a synovi super zdravou snídani. Vypadalo to jako super den a pak... Jsem si ukopla malíček na noze tak brutálním způsobem, že jsem myslela že ani syna nedokážu dopravit do školky.
Přes den se to hodně zhoršilo, celá noha mi natekla a hraje všemi barvami. Nevím, jak to teď budu zvládat se cvičením, ale snažím se dělat alespoň něco.
Zítra musím k doktorovi, nejen kvůli noze.

Navíc mi dneska zemřel můj skvělý dědeček. Byl to naprosto úžasný člověk s dobrým srdcem, který se o svou rodinu vždy rád postaral a každému, kdo potřeboval, nabídl pomocnou ruku. Vždycky jsem si ho moc vážila a nikdy na něj nezapomenu.

Jistě chápete, že dnes nemám chuť psát.

Přeji vám krásný zbytek večera.

Vaše Lane

Nebudu vám lhát...

9. března 2016 v 10:49 | Lane |  Deník
Vůbec se mi nedaří.
Pokud jde o výzvu a celkově o cvičení, jsem na tom celkem dobře, ale ne tolik, jak bych chtěla. Ale s jídlem je to děs a hrůza. Připadám si absolutně neschopná. Moje žravost nezná mezí. Hlavně že mám plnou ledničku zdravého jídla, ovoce a zeleniny, ale láduju se jen bílým pečivem a sladkostma.
Je pravda, že když jsem ve stresu, jím hodně a teď je to fakt těžký, ale sakra... Vždyť je to jen jídlo, proč si od něj nechávám rozkazovat?
Musím se sebrat... Nemůžu pořád takhle jíst. Nechci pořád kynout. Chci být v lepší kondici, být zdravější a trochu k světu. Proč je tak těžké odolat jídlu, které člověka ničí a nijak mu neprospívají:
Na FaceBooku jsem členem několik skupin o zdravém jídle a cvičení. Občas tam někdo zveřejní svou fotku předtím a potom. Nedávno tam byla slečna, která se celá vešla do jedné své nohavice z kalhot, které nosila před třemi lety. Klaním se té slečně za to, jak je skvělá a dokázala se sebou bojovat.
Doufám, že i mně se podaří sebrat dostatečně na to, abych tu jednou mohla takovou fotku také zveřejnit.
Začínám uvažovat o psychologovi. Tohle přece není možný... Někde musí být problém. Já opravdu chci zhubnout, opravdu moc a snažím se, ale jídlo mě vždycky přemůže :(
Občas mám stav, kdy už se chci na celé hubnutí vykašlat, ale někde uvnitř vím, že to nesmím udělat. Pokud to nevzdám, pořád je šance, že se mi to jednou opravdu podaří.
Držte mi pěsti, musím zabrat ze všech sil a začít jídlu říkat NE.

Alespoň to cvičení mi celkem jde. Dřepuju podle plánu a už mě ani nebolí nohy jako na začátku. Je to zvláštní, dělám teď dřepů víc a celkově víc cvičím, ale už mě to tolik nebolí. První týden jsem myslela, že to nedám, ale už je to lepší.
No nic, budu končit, jdu si trochu protáhnout tělo a pak šup pro mrňouse do školky.

Vaše Lane

Přestěhovaná

3. března 2016 v 0:06 | Lane |  Deník
Ahoj přátelé!
Stěhování mám za sebou! Myslela jsem, že se do konce týdne nedostanu na internet, ale chlapík, který mi odpojil router z předchozího bytu je hrozně ochotný a hned, jak jsem mu napsala, že jsem přestěhovaná, tak přijel, zapojil mi internet a televizi taky, takže paráda :)
Poslední týdny byly náročné, ale snad už je vše za námi.
Abych vám dostatečně objasnila, co všechno se v posledních dnech událo, měla bych vám trochu přiblížit svůj příběh. Ti z vás, kteří četli úvodní článek blogu ví, že mám malého syna a byla jsem s ním dlouho sama.
Měla jsem jednoho přítele, ale byl to kokot- Ale i přes to jsem s ním vydržela půl roku. Nechala jsem se ovlivnit okolím, které tvrdilo, že je lepší mít doma idiota, než být na dítě sama.
BLBOST! Lepší být sama, než mít doma idiota!
Hodlám sem časem vrazit i svou literární tvorbu, takže se o tomto chlapíkovi ještě dočtete. A pobavíte se, věřte mi ;)
A teď už se konečně dám do vyprávění.
Když byly mému synovi čtyři, uvědomila jsem si, že nechci být sama. I když byla doba, kdy jsem proklínala všechny chlapy, přešlo mě to a já si uvědomila, že opravdu chci mít někoho, kdo by stál po mém boku, miloval mě a miloval mého syna. Bylo to náhlé prozření. Prostě jsem jednou řekla dost, nechci být na vše sama, chci lásku a rodinu a zasloužím si to.
Ale jak někoho potkat? Do školky i ze školky syna vodila babička, protože já v pět ráno vyrazila z domu a v sedm večer jsem se vracela z práce. Neměla jsem ani čas na syna, natož na seznamování. A tak jsem jednoho večera zabrousila na www.stesti.cz
Založila jsem si profil a investovala do topování inzerátu, do zobrazování na zdi... No, utratila jsem poměrně dost peněz, ale řekla jsem si, že když něco chci, musím do toho i něco vložit a něco uvnitř mě mi říkalo, že tohle budou dobře utracené peníze. A opravdu byly.
Potkala jsem úžasného chlapa, který miluje mě, miluje mého syna, je hodný, stará se o nás, respektuje nás. Nijak mě ani syna neomezuje, vždy se dokážeme na všem domluvit. Jsem s ním neuvěřitelně šťastná a jsem do něj pořád stejně zamilovaná, jako na začátku.
Ale tohle moje "kamarádky" nedokázaly skousnout.
Samozřejmě že i na mateřské jsem chodila na brigády, ale když mi mateřská skončila, našla jsem si pořádnou práci. Jenže byla daleko. Vzala jsem ji jako provizorium. Říkala jsem si, že si časem najdu práci, kterou budu mít blíž domovu, abych se mohla pořádně věnovat synovi. Jenže ta práce byla skvělá. Hrozně mě bavila a kolektiv byl božský. Našla jsem si skvělé přátele a dvě děvčata mi opravdu přirostla k srdci. Jenomže...
Když jsem nastoupila, byla jsem chudinka sama s děckem, která nadávala na všechny chlapy světa. A během relativně krátké doby se vše změnilo. Poznala jsem úžasného muže, se kterým jsem doposud a věřím, že spolu zůstaneme, protože naše láska je něco absolutně čistého a nepopsatelného.
Netrvalo dlouho a rozhodli jsme se, že spolu budeme žít. I když můj současný přítel není biologickým otcem, miluje mého syna, stará se o něj a bere ho za svého.
Můj přítel pracuje v zahraničí, takže místo našeho bydliště jsem vybírala já a já jsem chtěla žít ve městečku, ve kterém jsem si našla práci. Shodou okolností jedna moje úžasná kamarádka pronajímala byt. A tím začaly všechny naše strasti.
Nabídla mi byt za sedm tisíc se vším všudy. Byt jsem si prohlédla a moc se mi líbil. Nádherná kuchyň, velký obývací pokoj a ještě větší pokoj pro syna. co víc si přát?
S kamarádkou jsme si plácly a dohodly jsme se, že na konci srpna se přistěhujeme. Už dva měsíce před nastěhováním jsem kamarádku urgovala kvůli smlouvě, abychom si ji mohli s přítelem přečíst před nastěhováním a případně se domluvit, kdyby nám něco nesedělo. Jenže moje skvělá kamarádka se neustále na něco vymlouvala a nám nezbylo, než se nastěhovat a smlouvu řešit dodatečně. A proč taky ne? Vždyť je to moje kamarádka, to je přece v pohodě...
Ale ta moje skvělá kamarádka přesně na tohle čekala. Čekala, že budeme tam blbí, že se nastěhujeme i bez smlouvy, aby nám pak mohla pěkně zatápět.
Ve zkratce- ze sedmi tisíc bylo dvanáct, z dvanácti sedmnáct. A to už jsme opravdu nehodlali snášet. Já se s tou svou skvělou kamarádkou šíleně pohádala a ona nás prostě vyhodila z bytu. Museli jsme tedy rychle najít jiný byt. Jakýkoli, hlavně abychom měli střechu nad hlavou. V tak krátké době se pěkný byt hledá jen těžko a tak nám nezbylo nic jiného, než vzít malý byteček bez balkonu a sklepa a v ne příliš hezké stavu.
Ale už jsem ho s pomocí mojí mamky dala celkem do pucu a nakonec to bude docela hezké bydlení, na přechodnou dobu, protože cca za rok si budeme brát hypotéku a půjdeme do vlastního.
Chtěla jsem v tomto článku napsat spoustu věcí, ale dnes jsem se vrátila domů moc pozdě a zítra mám ještě nějaké pochůzky a ještě budeme s mamkou pracovat na tom našem malém bytečku.
Ale hned jak budu mít trošku času, moc ráda se to vykecám o těch svých vykutálených kamarádkách, o tom, co všechno se v poslední době událo a jak mi jde hubnutí.
Teď už jsem vážně unavená a tak musím článek takhle nehezky utnout.
Jen na závěr můžu říct, že dřepovací výzvu zatím poctivě plním a můžu říct, že svaly mě už po těch padesáti dřepech bolí luxusně :D
Dobrou noc přátelé.

Vaše Lane

Kam dál